Nemůžu odejít, protože ho (ji) miluju

Možná jste to taky někdy prožili. Už to neklape,  vztah vám víc bere, než dává. Víte to, ale když si pohlédnete do očí a vnímáte tu velkou lásku, nemůžete si pomoct a znovu naskakujete do  prožívání společného a znovu to  stejně nakonec naráží na nesoulad.  Přitom celá vaše bytost vás táhne už jiným směrem.

Ano, i já to prožila a dělím se teď s vámi o to, co pomohlo mě.

Před více než rokem jsem řekla velké ANO vztahu, který vzhledem k vnějším okolnostem mohl trvat  jen měsíc. I přesto jsme do toho šli a to co jsme prožili, opravdu stálo za to. Po nějaké době se vnější okolnosti  ( i geografická vzdálenost) nečekaně změnily a nakonec jsme prožili společně více než rok. Hodně jsem si vzájemně dali , pomohli si vzájemně vyrůst. Potom přišel čas rozloučit se. Oba jsme to již nějakou dobu cítili, že to přijde a děkovali si za to, co jsme si navzájem dali. Ale to, co jsem  věděla a směr kterým jsem měla jít dále, nebyl v souladu s tím, co jsem k mému muži  stále cítila. V srdci k někomu cítím takovou blízkost a zároveň  mi to samé srdce říká, že být ve vztahu  s ním, není pro mě,  ani pro něj už dobré.  Nerozuměla jsem tomu.  Jak to skloubit, co tam visí? Co si mám s tou láskou počít?

Jednoho dne už jsem těch nekonečných otázek v sobě měla dost a rozhodla se mít jasno v tom, co mi tahle situace ukazuje. Požádala jsem si o pochopení této mé životní situace a otevřela se tomu. Já to mám v životě tak. Spoustu věcí mi dlouho trvá, ale jak se rozhodnu, jde to rychle. A tak tomu bylo i v téhle chvíli. Najednou se mi to spojilo a přišlo pochopení.

Když někoho miluju a když ten někdo miluje mě, tak to musí být ten pravý- ten jediný. A žili spolu šťastně až do konce života. Jako v pohádce. Tak tohle přesvědčení, ke kterému jsem přišla v dětství z pohádek , ve mně podprahově působilo. Dalším takovým kolektivním přesvědčením ,  se kterým jsem se nevědomě ztotožnila bylo tohle. Můžeš milovat jen jednoho. Dokud ho miluješ , není místo pro dalšího – proto máme tendenci chtít už ho nemilovat, „odmilovat se“ abychom mohli jít do dalšího vztahu. Naše civilizace ještě přijímá zároveň milovat svoje rodiče, děti , ale milovat zároveň jiného muže, tak to je v příbězích ukotveno jako zdroj problémů. Přitom láska je „jen“ bezvýhradné přijetí toho druhého. Neznamená to ,  že musíte následovat jeho životní cestu, spát s ním , fyzicky s ním být.

Lidskou přirozeností je spíše milovat – přijímat všechno a vše a  naopak je nepřirozené lásku limitovat. Je to jako smět se smát jen s jedním člověkem.

Velmi se mi ulevilo. Můžu milovat dále, ale zároveň být věrná sama sobě. A být v každé chvíli věrný sám sobě,  nejít proti svým přirozeným potřebám, tak o to tu jde. Láska zůstává, ale zmizel tah a závislost na vztahu, kde mě drželo tohle nyní již pochopené téma. Naopak jsem znovu pocítila lásku k dalším lidem z mé minulosti i k bývalému muži, otci mých dětí a nastal ve mně klid.  Už dříve v minulosti jsem nevěděla co si počít se svou láskou k lidem, kteří mi ubližují. Můžu milovat, ale nemusím souhlasit, schvalovat jejich chování, můžu milovat, ale nemusím je následovat. Nesouvisí to spolu.

Být věrný sám sobě. Na to není  recept. Někdy znamená,  jít po své cestě, odejít. Někdy naopak přijmout výzvu a skrze tento vztah růst. Být věrný sám sobě,  ale předpokládá cítit sám sebe. Své srdce, své tělo, být si vědomý svých pocitů a tahů, které mám. Jinak moje priority řídí mysl, podvědomé programy  a tam jdu proti proudu a zákonitě narážím.

Zároveň vaše plné přijetí  druhého neznamená , že on vám to automaticky oplácí. Pokud někdo nepřijímá sám sebe,  tak  vaše láska- přijetí mu může pouze dát  příležitost vyzdravit se, ale to jestli jí využije, je plně na něm. To ovlivnit nemůžeme.

LÁSKA a SRDCE je v naší kultuře jedno z nejopěvovanějších témat a příběhů o lásce je nepočítaně. Každý může mít pod slovem LÁSKA a MILOVAT DRUHÉHO, uloženo něco jiného. Vzhledem k tomu , že většina základních přesvědčení o světě , lásce a přijetí se v nás ukládá v době, kdy ještě nefunguje mysl, ani nevíme, podle jakého jízdního řádu jedeme. Ale zrcadlí nám to situace v našem životě. A od toho se můžeme odpíchnout.

Když cítím tah někam, ptám se : A je to v souladu s mou sebeláskou? Když je odpověď NE, ptám se sama sebe: Co potřebuji pochopit, když mě to táhne do nezdravých situací?

Možná se vám tohle téma zdá banální a zcela jasné, ale na úrovni těla jsem pořád věřila něčemu jinému a vznikal konflikt. V hlavě to víme, ale úplné pochopení vzniká , až to prožije i tělo.

Velmi se mi ulevilo, nedávno mé sdílení pomohlo kamarádovi a kdyby to pomohlo jen jednomu z vás, který řeší to samé, tak to stojí za to.

Míša Freyová

 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno
autora, zdroje, aktivní odkaz na www.michaelafreyova.cz a celá tato poznámka.

 

 

 

Napsat komentář

Kontakt