Partner mého levelu

Pocit štěstí a naplnění našeho lidského druhu stojí z velké části na tom, jestli cítíme a navenek projevujeme svoji přirozenost, své talenty.  Jestli cítíme, že jsme na svém místě a můžeme cítit to velké- JÁ JSEM.

Další věcí, která se podílí na našem pocitu štěstí, je pocit přijetí v rámci společenství a partnerského vztahu. Jsme párový druh. Když půjdeme pod všechny vrstvy, tato potřeba je vlastní každému z nás. Již před naším narozením jsme v bříšku matky cítili symbiózu a tato potřeba je v nás takto otištěna.

Zároveň to ale platí, že nikdo, ale skutečně nikdo nás nemůže učinit šťastným. Můžete druhým vytvořit maximálně ideální podmínky, ale i tak je věcí svobodné volby jedince, zda si tento pocit štěstí umožní prožívat či ne. Když to shrnu, znamená to:

ŽÍT SÁM SEBE PO BOKU PARTNERA, SE KTERÝM MOJE PŘIROZENOST LADÍ. 

To asi dává smysl všem a snad všichni si tohle přejí. Tak proč je ve skutečnosti tak málo párů, které to žijí?

Většina lidí ještě totiž pořád věří tomu, že pro spokojené partnerství je třeba dělat hodně kompromisů, slevit ze svých požadavků. Věří tomu, že když udělají pro partnera tohle a tohle, bude to jednou fungovat. Nebude. Pro mě je kompromis sprosté slovo. Znamená to, že nakonec není spokojený ani jeden.

Co tedy funguje?

Abychom mohli být sami sebou po boku svého partnera, musíte být s tím, se kterým to PŘIROZENĚ jde.

A s kým to jde?  Já tomu říkám partner mého levelu. Je to někdo, kdo je na stejné úrovni, jako jste vy. Má přirozeně podobné priority, oceňuje stejné kvality jako vy, případně se doplňujete. Ač se nám minulý režim snažil namluvit, že kdokoliv může být s kýmkoliv, není to pravda. Tehdejší filmy nám ukazovali funkční páry jako vysokoškolsky vzdělaná učitelka a traktorista. Taktéž romantická literatura a film od počátku podporuje teorii, že to co od začátku není úplně ono,  časem jaksi zázračně může skončit šťastným koncem. Kluk, který vás tahá za culíky, to vlastně tak nemyslí a ve skrytu vás určitě miluje, že? Bohužel realita je jiná.

A jak  poznáte, že je to ono?  Mizí boj, obhajování se – prostě to najednou přirozeně jde samo. Některé věci ani nemusíte vyslovovat. Dlouhodobě – nejde o zamilovanost. Jde to hladce. Nastává živoucí klid a mizí ono drama, kdy o lásku bojujete, zasluhujete si ji, obhajujete se atd. Hlavně nemáte potřebu dělat se lepšími nebo něco zastírat, aby se váš partner cítil lépe.

Když nejste na svém místě, své úrovni a váš partner taky, nikdy to úplně fungovat nebude.

Uvedu příklad, na kterém to lépe pochopíte.

Narodí se tu dívka, která je typem jemné, ušlechtilé, krásné, zářící princezny, která má obohacovat svět svou krásou, zářením. Inspirovat jen tím, že je. Ne tím, jak je hmotně užitečná. Narodila se do rodiny, kde její přirozenosti sice moc nerozuměli, ale nechávali ji být. Nezažila přijetí, ale zářila dál. Takovou zářící princeznu obdivuje a chtěl by mít každý muž, ale ten, který k ní přirozeně neladí, neví pak v každodenní realitě co s ní. Naše princezna v dospělém věku zažívá konečně obdiv, a protože chce mít jistotu v přijetí, tak vybere kandidáta, který vypadá nejvíc nadšený. Vedoucí vesnické prodejny Jirka nemůže uvěřit vlastnímu štěstí a je zpočátku opravdu unešen. Nosil by ji na rukou. Ale časem oba zjistí, že to nestačí. Jirka nerozumí jejím potřebám, tomu co ona obdivuje. Bude v něm budit pocit, že ať se snaží, jak chce, tak nebude dost. A tak se  vědomě či podvědomě bude snažit stáhnout její vibrace, její záření dolů. Bude se  ji snažit srazit ze svého přirozeného postu, aby nepociťoval ten bytostný rozdíl mezi nimi. Bude poukazovat na co z jeho pohledu je důležité a co ona neumí.

Je rozmazlená, měla by více vařit, uklízet, chodit do práce, kde vydělá více peněz. Trávit čas užitečnějšími věcmi než je divadlo, čtení. Je nepraktická, neschopná, nezvládá to co ženy v jeho vesnici. Naše princezna postupně začne věřit tomu, že není dost a tento pocit dovrší to, že si Jirka najde za milenku jednoduchou Anču z kantýny, se kterou je ke svému údivu šťastný. Společně si večer dají pivečko u seriálu. Anča si rozumí s jeho kamarády z fotbalu, Jirka už se nemusí šponovat do košile a dělat, že rozumí značkám vína. Jirka se v tomhle příběhu našel. Ne tak naše princezna. Ze vztahu si odnesla, že není schopná dlouhodobě uspokojit ani venkovského prodavače Jirku. Tak místo, aby zvedla laťku, jde pro jistotu, vzhledem ke svému levelu, ještě níž. Stojí o ni totiž a nadbíhá jí místní nevzhledný traktorista Alois. Jak to nakonec dopadne? Co myslíte?

Bohužel, pokud uvěříme ve vlastní nedostatečnost, nikdy nás nenapadne, že cestou ke štěstí, by bylo, být ve svém výběru náročnější. Kdyby to totiž naše princezna dokázala věřit tomu, že je v pořádku, že si jen nevhodně oba vybrali, mohla by zažít úplně jinou skutečnost. Potkat muže své úrovně. Muže, který by ji skutečně mohl „viděl“ a ocenil. Muže, kterého její záře inspiruje a motivuje k velkým a ušlechtilým činům.  Po jehož boku může být múzou, jejíž starostí není úklid a vaření. Může být sama sebou. Krásně se oblékat, zdobit se, bez pocitu, že je náročná a povrchní. Jejím smyslem je obohacovat svět svou krásou, tak jako růže. Nemusí být užitečná, ale pozvedává nás svou krásou a ušlechtilostí.

Zdá se vám to vzdálené realitě? Schválně se podívejte kolem sebe. Kdo, s kým a za jakých podmínek žije.

Nerovnovážný vztah poznáte podle toho, že:

  • Jeden v páru si stoupá na špičky a snaží s tím přizpůsobit tomu druhému
  • Jeden v páru se hrbí, aby se tak přizpůsobil tomu druhému
  • Když ani jeden není na svém místě tak se jeden hrbí a druhý stoupá na špičky

V partnerovi, který není vašeho levelu, automaticky budete vzbuzovat nespokojenost se sebou nebo s vámi. Kdykoliv děláte kompromis a jdete do vztahu, kde partner pro vás není jednička, zaděláváte si na problém. On (ona) to stejně podvědomě cítí a rozjíždí to kolotoč nespokojenosti časem na obou stranách.

Bohužel většinou žijeme to, co nejsme. Buď se hrbíme, potlačujeme se nebo si stoupáme na špičky a saháme tak kde to není naše. Často jsme i raději zapomněli, kým jsme, aby nás nezraňovalo, že to nemůžeme žít.

Už v dětství jsme se naučili popřít, protože se rodíme do úrovně vědomí, kde rodiče mají děti většinou proto, aby jim děti něco doplnili. Rodí se do ovzduší očekávání. Sáhněme si všichni do svědomí, proč chceme děti.  Buď jako děti máme být něčím víc, nebo naopak máme být k ruce, k sebepotvrzení svých rodičů, které nesmíme přezářit. Často taky jsou naši rodiče tak jiní, či tak moc popření, že našim přirozeným kvalitám a potřebám jednoduše nerozumí.

 Celá společnost nás navíc formuje k tomu, kým bychom měli být – výkonní, úspěšní, bohatí, krásní, obklopovat se těmi správnými věcmi. Pokud tento diktát přijmeme a není to naší přirozenou potřebou, nebude nás to uspokojovat, budeme z toho vyčerpaní a jen v nás vzroste pocit nedostatečnosti.

I v tom když všeho toho dosáhnu, mám předpisovou ženu, stejně jsem nespokojený. A měl bych být. Nikoho z těchto úspěšných nenapadne, že by je uspokojilo jít dolů k základním hodnotám.  A místo vychrtlé modelky najít štěstí po boku macaté, šťavnaté holky a při sázení stromů u ní doma na vesnici. Naopak holky, které si hledají pana vzdělaného, úspěšného, pak celý život trnou, aby se neprovalilo, že nejsou dost nóbl dámy na úrovni.

Zároveň jsou tu jedinci předurčení tomu, hrát první ligu, zářit, inspirovat masy. Být úspěšnými, obdivovanými podnikateli, umělci, múzami. Bohužel je jich dost, kteří se po zkušenostech z dětství hrbí a bojí se úspěchu. Nemůžu být úspěšnější než můj rodič, sourozenec atd. Podpírají svoje rodiče. Tím že je nepřerostou. Naopak. Neúspěch dětí má zvednout dobrý pocit rodiče ze sebe sama. Je dost rodičů, kteří úspěch svým dětem jednoduše nepřejí. Ať už vědomě či nevědomě. Prostě já jsem to měla těžké, tak ať to máš těžké i ty. Mazácký přístup k bažantům. Dělají to i ti rodiče, kteří jsou sladcí jako med. Tam je to ještě těžší identifikovat a neřídit se jejich „dobře míněnými radami“.

Díky těmto vzorcům, tito lidé v realitě opakovaně naráží na situace, kde jsou v případě svého úspěch konfrontováni s žárlivostí, nepřejícností, zlomyslností. Nakonec, aby měli klid, rezignují. Hodí přes sebe energeticky „šedý hadr“ a jsou jakoby neviditelní. Mají napovrch klid, ale stejně je nedocenění zvenku žere zevnitř.

Píšu to z vlastní zkušenosti. Prošla jsem hodně vztahů, kde jsem opakovaně zažívala, že jsem moc nebo naopak málo a většinou se přihrbovala a přizpůsobovala okolí, abych zapadla a byla přijatelná. Jeden čas už jsem skoro uvěřila, že jsem neschopná jako člověk, žena i matka. Naštěstí jsem si postupně dovolila poznat se, žít svoje talenty a můj pocit ze sebe sama rostl. Největší obrat v mém  životě nastal, když jsem se naplno přijala taková, jaká jsem.  Rozhodla jsem se nechat vidět a zářit bez ohledu na to jestli tím někomu nešlapu na kuří oko. Přála jsem si partnera, který mě přijme takovou, jakou jsem a už nadále nepřistupovat na kompromisy.

Tak jsem poznala svého partnera. Nastalo období klidu a přijetí. Údiv, že věci mohou jít hladce, lehce, přirozeně. Zmizel tlak, kdy se vás druhý snaží dostat dolů, vy jej tlačit zase do posunu nahoru. Poprvé v životě jsem začala mít i po boku partnera pocit, že jsem v pořádku, taková jaká jsem. I se všemi nedokonalostmi. Poprvé v životě jsem mohla zářit vedle svého muže v plné síle bez obav, že to nebude problém. Že nebudu moc. Můj muž unese i mou jemnost, křehkost a zároveň mohu být velmi schopná a mocná. Můžu se o něj opřít jako žena a moje schopnosti ho jako muže ve své síle neohrožují, ale inspirují.

Přála bych takový druh vztahu vám všem, a proto jsem se tenhle článek rozhodla napsat. Partnerské štěstí je tu pro všechny, ať už máte jakýkoliv věk, vzhled či talent -jen to nevidíme. Jenom většina z nás uvěřila v nedostatek a přistoupila na teorii  popření se, kompromisu a náhražky.

 NEHLEDEJTE TOHO DOKONALÉHO, ALE TOHO SVÉHO.

Nejde o to zasít tu hromadnou nespokojenost v tom, s kým žiju. Naopak jde o to zvýšit pocit štěstí v životě. Koneckonců jen tak můžeme být skutečnou inspirací pro druhé a hlavně pro své děti. Je hodně z  vás, které drží v nefunkčních vztazích pocit, že musíte zachránit rodinu kvůli dětem.

Ale položte si otázku. Co jim tedy předáváte? Učíte je dělat kompromisy, vydržet tam, kde se necítí být šťastní a oceňovaní.  Když se rozhodnete jít za svým štěstím, můžete jim ukázat, že to jde a jak se to dělá. A že je více, být šťastným než být hodným a přijatelným.  Ale než se za svým štěstím vydáte, poznejte dobře napřed sami sebe. Třeba máte doma drahokam, kterým nevidíte. Zaslepení hodnotami druhých. Nebo aspoň zjistíte, co opravdu chcete, abyste věděli jakým směrem vyrazit. Je to asi pohodlnější způsob než cesta pokus, omyl. Ale i to je možnost- hlavně nesedět a nečekat, že přijde někdo, kdo to udělá za vás. Další kdo vám přesně řekne, kdo jste a co máte dělat. Takových je tu pořád dost a těch, kteří jim za to ochotně platí, taky.

Jak partnera mého levelu potkat:

  • Být ochotní si přiznat to, kdo opravdu jsme a co chceme. Neobelhávat se.
  • Přijmout se tak
  • Začít se tak projevovat i za cenu, že nebudete tak oceňováni svým současným okolím
  • Tím, že se přihlásíme sami k sobě, začínáme být viditelní pro partnera, který přesně tohle hledá
  • Nezrazujte svoje hodnoty, jen najděte člověka, který je ocení.

Všechno po čem přirozeně toužíme, je v pořádku. Jde o plné přijetí svého místa na Zemi. Své role, kterou se moje duše rozhodla plně prožít. A jestli je to paní, kterou naplňuje vařit ve školní jídelně nebo super úspěšný magnát, je jedno. Jde o zkušenost. Pokud jste na svém místě, bude vás to naplňovat. Péct rohlíky nebo stavět mosty. Je to jedno. Nejde o to hodnotit to, jestli je moje bytostná úroveň výš nebo níž podle darů, kterými disponuje. To je lidský pohled dávat tomu přímou úměru. Pusťte hodnocení a buďte sami sebou.

V Bibli se píše: Pravda vás osvobodí

A tak to je.

Vykašlat se na to KÝM BYCH MĚL BÝT a                                                             PŘIHLÁSIT SE S HRDOSTÍ  ke  SVÉ PŘIROZENOSTI.

To vám všem přeju

Míša Freyová

Váš průvodce při sezeních a seminářích  zaměřených na návrat ke své přirozenosti. http://www.michaelafreyova.cz/seminare/

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno
autora, zdroje, aktivní odkaz na www.michaelafreyova.cz a celá tato poznámka.

Napsat komentář

Kontakt