Zastavme ty kulky

Jsou situace, kdy jen s láskou opravdu nevystačíme. Jak se postavit za sebe a přitom nevytvářet boj?

Klíč je v tom, že změníme úhel pohledu na situaci, na člověka se kterým máme problém. Být přítomen v situaci a zároveň vidět vyšší rozměr toho co se děje.

Uvědomit si, že to celé co se tady na světě doposud děje je hra. Respektive doposud většina z nás jede zahřívací kola. Přípravu na skutečnou akci. Tou je přinést sem na Zemi nové vědomí. Jsme bytosti z různých hvězdných systémů a naše světlo v kombinaci s prožitým zdejším kontrastem, temnotou zde na Zemi, vytvoří novou zkušenost, vědomí. Vesmír i Země se skrze nás poznávají.

Zatím lze tomu stěží uvěřit, když jsme svědky toho jak nevědomé lidstvo planetu drancuje.

I to má své opodstatnění. Napřed Zemi poznáváme, její prostředí ve kterém později máme tvořit. Poznáváme zemskou temnotu, těžkost, kontrast,mocenské programy, které zde fungují. I Země se chce poznat, tak  souhlasila s tím, že jí penetrují cizí vlivy, které přinesli větší kontrast.

Poznat prostředí je velmi důležité. Totiž, když chcete přinést něco nového, byť třeba dobrého, musíte dobře poznat terén. Jako lidstvo sami jsme svědky mnoha případů, že dobrý úmysl přivézt do jiného ekosystému cizí druh, má často katastrofální následky pro celý původní ekosystém.

Takže se tu vtělujeme a skrze požitky sbíráme zkušenosti. Každý po svém, vzhledem ke své podstatě. Někdo je více specialista a prožívá tu hlavně opak své esence, jiný je komplexnější duší a má to „pestřejší“. Obecně jemnější esence se tu „namáčí“ kratší dobu, ty silnější tu sbírali zkušenosti i v nejtemnějších dobách.

V současné době se první vlně duší uzavírají zkušenostní kola a znovu se jim vrací vědomí. Potřebují si rozpomenout, kdo skutečně jsou. Pospojovat prožité zkušenosti tady na Zemi a mnohdy i jinde. Proměnit je v pochopení, v nové vědomí sebe, Země, vesmíru. Prožít nutnou  fázi, kdy staré už nefunguje a nové ještě nestojí. Vynořují se z oceánu nevědomí, které je základní podmínkou pro „úspěšné“ absolvování vtělení, kde máte poznat strach, oddělení, moc, manipulaci atd.

Jedni se probouzí, jiní potřebují nějaké zkušenosti ještě nasbírat. Proto se taky zuby nehty brání těm, kteří je v spasitelské víře tahají nahoru. Je potřeba respektovat volbu každého.

Nicméně abych se vrátila k začátku. Změna úhlu pohledu je v tom, že můžete sami sebe i všechny okolo (aspoň na území ČR) vnímat jako bytosti, jako hrdiny.

Jsme hrdinové. Tyhle mise na Zemi jsou těžké a z lidské úrovně by si je často nikdo nevybral. Jsou za cenu mnohdy velkého utrpení. Naše rody nám tu skrze své geny a rodinné modely umožňují navodit ideální prostředí, kulisy pro naši roli, kde ještě nemáme dokončeno.

Jsme hrdinové – tak můžete vidět i posledního bezdomovce. Nemusíme je milovat, ale můžeme je na úrovni bytostí respektovat. Skrze role si tu navzájem umožňujeme prožívat zkušenosti. Všichni tu potřebují, abychom se projevovali.

Takže pokud mám ve svém okolí tyrana, můžu ho vnímat jako bytost-hrdinu, ale to neznamená, že ho mám šetřit. Naopak. Kdybych ho místo nutné facky sluníčkářsky objímal jako bratra, tím déle bude svoji roli muset prožívat a jeho probuzení se oddaluje. Platí to i pro naše děti a všechny, které šetříme a omlouváme. Potřebuje pochopit, že to jak se chová, neprochází. Takže pro jeho dobro můžu stát za sebou a uštědřit mu políček. S respektem.

Oba si umožňujeme něco důležitého prožít. Tím, že v něm nevidíme jen roli tyrana, ale i něco čistého, nevinného, tím mu umožňujeme to časem v sobě vnímat taky.

Dám mu facku, ale nejsem sparing partner na boj. Situace se potom odvíjejí jiným způsobem.

Vnímat potenciál, ale reagovat na roli. Být přitom, stále v přítomnosti.To je cesta pro mnoho z nás , kteří jsme vnímaví na různé vrstvy lidí a často zaměňujeme potenciál za realitu.

Tak můžeme zastavit boj, kdy si toho Černého Petra tady pořád mezi sebou pinkáme.

Týká se to i boje mezi muži a ženami. To je moje rada i pro ženské oběti v rámci kampaně Me too. Přestat se vnímat jako oběti a začít se ptát, cože se mi to ti muži snaží přes svoje chování sdělit. Co ve mně si o tuto zkušenost říká? Co mám pochopit? Čekat na změnu zvenčí, snažit se převychovat vnější prostředí je nadlouho a vlastně na nic. Jen si víc vyvatuji iluzi, že já za nic nemůžu. A zrovna tak muži, proč to ve mně ta žena vyvolává. Kde jsem se x-krát popřel, že si tu frustraci na někom musím vylít?

Zastavme boj. Zkuste se třeba ráno v metru podívat na všechny okolo jako na hrdiny, kteří to ještě o sobě neví. I to má váhu. To je lidský dar přinášet vědomí tam, kde doposud nebylo. I pouhým uvědoměním si to v sobě, se věci mohou měnit.

 

Míša Freyová 12.2.2018

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Kontakt